Jak si koupit film?

Známe to – sehnali jsme foťák, poprvé ho máme v ruce, zjistíme, že jeho spoušť cvaká a že na něj teda chceme něco vyfotit… No jo, ale co do něj vlastně dát? Však těch filmů je tolik… Takže dneska si rychle a jednoduše projdeme, jak na to!

Tvar filmu

Existuje několik druhů filmu (to jsou takové ty prapodivné pojmy, jako “svitkáč” nebo “kinofilm”), z nichž se dnes však vyrábí pouze dva základní. Je tedy obrovská šance, že právě vaše kamera bude fotit na jeden z těchto dvou druhů filmu.

Kinofilm

Prvním z nich je kinofilm, nebo také 35 mm film, případně film typu 135. Všechno to označuje jeden a ten samý typ. Je to takový ten malý film s dírkami po stranách, který se kupuje v kartonové krabičce, v níž je (nejčastěji) černý váleček s víčkem – kontejner, který chrání film před prachem a světlem. Ten však lze v klidu otevřít, jelikož teprve v něm se nachází tzv. kazeta se samotným filmem.

Při koupi filmu bude z kazety malý kousek filmového pásu vykukovat – ten použijeme pro zasunutí filmu do kamery. Celý tento proces je možné dělat za světla, protože vstup do kazety je chráněn plyšem, který ke zbytku filmu v ní nepropustí téměř žádné světlo. I přesto je však vhodné filmovou kazetu uchovávat většinu času v tmavém kontejneru.
Při focení na kinofilm foťák při natahování postupně vysouvá film z kazety na druhou cívku uvnitř těla. Po dofocení je nutné nejprve film pomocí kličky zvenku těla namotat zpět do kazety, aby na něj při vyndání nedopadalo světlo. Kazetu pak vložíme do kontejneru a připravíme k vyvolání.

Svitkový film

Druhou variantou je svitkový film, zkráceně svitkáč, někdy také film typu 120. Ten je zhruba dvojnásobně široký, ovšem podstatně kratší. Oproti kinofilmu, který je tzv. maloformátovým filmem, se zde jedná o středoformátový film – obraz tedy bude výrazně větší a bude mít vyšší “rozlišení”. Svitkáč koupíme taktéž v kartonové krabičce, která bude po otevření obsahovat nejčastěji plastový nebo hliníkový obal. V něm se nachází náš svitkový film. Důležité je ho ponechat v uzavřeném obalu až do samotného vkládání do foťáku.

Při otevření obalu najdeme plastovou cívku, kolem které je hustě namotán tvrdý papír. Mezi vrstvami papíru se nachází náš film, ten je tak papírem chráněn před světlem. Film tak můžeme vkládat do foťáku opět klidně na slunci. Na druhou cívku uvnitř přístroje zahákneme konec papíru z koupené civky a převineme požadovanou délku papíru – obvykle je označena šipkou. V tento moment záda stroje uzavřeme a opět v závislosti na foťáku několikrát otočíme cívkou a převineme další vrstvu papíru. Nyní můžeme vesele fotit na náš film, který je nyní uvnitř kamery ničím nekrytý. Zní to složitě, ale jakmile máte svitkáč v ruce, je to poměrně intuitivní proces.

Film i s papírem se postupně navíjí na druhou cívku, která byla na počátku již ve foťáku. Narozdíl od kinofilmu však i po dofocení na této cívce zůstává – opět omotaný vrstvou papíru, která chrání film před světlem. Cívku, na které jsme film koupili, a která teď zůstala prázdná jednoduše přesuneme na místo té, kterou jsme nyní s exponovaným filmem vyndali. Vyndaný film má na konci malý papírový proužek, který na konci olízneme jako obálku a cívku s filmem jím stáhneme.

Jiné filmy

Samozřejmě se nám může podařit narazit i na foťák, který ani s jedním z těchto dvou filmů není kompatibilní. To řešíme buď tak, že to neřešíme (např. krásný stroj Baby Box je moc malý i na menší kinofilm) a film do ní bohužel prostě nedokážeme dát, nebo se nám může podařit vlastními silami vytvořit primtivní adaptér a jeden z typů filmu zkusit do foťáku nějak upevnit.

Typ filmu

Filmy jsou buď negativní, pozitivní nebo speciální. Zde je rozhodování jednoduché.

Negativní je zažitá klasika, používá se primárně pro zvětšování fotek (ten proces, kdy obrázek z filmu přesunete na papír), ale stejně vhodný je i pro skenování do digitální podoby. Jeho nevýhodou je však negativně převrácený obraz – bílé jsou na něm černé a černé jsou na něm průhledné. Samotým filmem se tedy moc nepokocháme.

Pozitivní film má již obraz “barevně” normální, je však určený pouze pro skenování, jelikož by fotky z něj zvětšené byly “barevně” invertované na papíře.

Speciální filmy jsou pak upraveny pro zvláštní a hrozně náhodné potřeby – např. můžete snímat ultrafialové světlo, infračervené světlo a podobné nesmysly. Je to cool jednou, ale to je tak všechno.

Délka filmu

Opět jednoduchý výběr nám přináší svitkové filmy – jsou vždy jedné délky. V závislosti na foťáku na něj vyfotíme něco mezi 12 a 6 fotkami.

Kinofilmy nejsou o moc složitější – měří se podle počtu snímků na klasický maloformát – tedy např. Prakticy nebo Zenity. Většinou narazíty na kinofilmy o délce 36 nebo 24 snímků. Zde je pravidlo jednoduché – v poměru cena / výkon je vždy levnějších 36 snímků. Takže kupujeme ten.

Barva filmu

Filmy jsou buď černobílé, nebo barevné. Černobílé jsou krásné a levné, barevné umí být občas krásné a jsou drahé jak prase. Tohle rozhodnutí je už jenom na vás. Jenom upozorníme, že s černobílým filmem si víc užijete – můžete si ho sami vyvolat, sami nazvětšovat… To u barevného nedokážete. Takže počítejte i s penězi za vyvolání profíkem a za následný sken.

Značka filmu

Teď asi to nejpodstatnější – existuje spoustu značek, ze kterých nás budou zajímat hlavně dvě u nás nejznámější – Foma a Kodak.

Foma je světoznámá a velmi kvalitní česká (bývalá československá) značka, která se dodnes vyváží do celého světa. Má krásný obraz a skvěle se s ní pracuje. Film od Fomy není potřeba skladovat v žádné přesné teplotě, prostě ho můžete strčit do kapsy. A největší výhodou je, že Foma vyrábí kinofilmy i svitkáče strašně levně – většinou dáte něco přes stovku za jeden film.

Oproti tomu Kodak je asi nejznámější světová značka filmů. Pochází z USA a v Americe neseženete prakticky nic jiného. To se však odráží na jeho ceně – rulička kinofilmu od Kodaku je asi třikrát dražší, než od Fomy. Z hledika kvality však rozdíl nepoznáte. Filmy od Kodaku by také měly být skladovány za přesné předem určené teploty a musí s nimi být zacházeno o něco šetrněji. Proč je uvádím? Protože jsou největšími prodejci barevných filmů u nás. Já osobně jejich vzhled vůbec nemusím, ale pokud někoho z vás barva táhne, Kodak bývá většinou ta cesta. Ale existuje i mnoho a mnoho dalších značek, takže se nebojte experimentovat.

Stručně a jednoduše – nejčastěji budete na analog tvořit něco, co nemusí být té nejlepší kvality na světě. Kupujte tak filmy, které jsou levné, vydrží téměř všechno, jsou levné a hlavně jsou levné. Takže kupujte filmy od Fomy.

ISO filmu

Pokud se vyznáte v expozičním trojúhelníku, víte, co to takové ISO je. Při focení na film si však nemůžete, jako u digitálu, nastavit ISO pro každou fotku zvlášť, ale je konstantní pro celý film, co máte zrovna ve stroji.

Pokud nevíte, co je ISO, je to docela jednoduché – čím je číslo ISO vyšší, tím světlejší vaše fotka bude. S vyšším ISO tak zvládnete fotit ve větší tmě, s více zavřenou clonou nebo na kratší časy. Vyšší ISO je je však také o něco hrubější – na fotce se projevuje v podobě šumu. Ten však na černobílé analogové fotce vypadá, oproti digitálu, dost dobře a často je chtěný.

Dnes seženete hlavně tři druhy ISO: 100, 200 a 400. 200 je krásná střední cesta. Zvládnete s ním fotit jak během slunečného dne, tak ve světelých vnitřních prostorách nebo večer při začínajícím stmívání. Právě proto jsou filmy s ISO 200 často vyprodané, minimálně ve Fotoškodě ano. Filmy s ISO 400 bych pořizoval tehdy, když počítám s focením uvnitř nebo během svítání / stmívání. ISO 100 je pak určené čistě na venkovní focení za slunečných dní a při jeho pořízení prakticky neuděláte špatně.

ISO 400 bych také kupoval v jednom specifickém případě. Pokud nerozumíte tomu, jak clona ovlivňuje hloubku ostrosti, klidně přeskočte tenhle odstavec.

Když chci fotit na nějaký analogový foťák, který není zrcadlovkou a já tak nevidím přímo skrze objektiv a dívám se na kompozici pomocí hledáčku, který nezobrazuje aktuální ostření, musím ostřící vzdálenost objektivu odhadnout pouze pomocí vzdáleností a čísel na objektivu. V takový moment si nikdy nejsem jistý tím, jak přesně mám zaostřeno. Kvůli tomu je ideální mít větší hloubku ostrosti, čímž zvýším šanci, že focený objekt bude i při tomto odhadu vzdálenosti opravdu ostrý. Větší hloubky ostrosti docílím větším zavřením clony. A při větším zavřením clony mi jde na film méně světla. Musel bych tak buď výrazně prodloužit čas focení, což není moc ideální, nebo právě zvýšit ISO filmu. V takovém případě bych (do těchto nejčastěji sovětských kompaktů) kupoval film s ISO 400 (případně vyšší, pokud se dělá). Jde to vůbec pochopit?

Na závěr

Jestli si teď připadáte jako v novém světě, věřte, že do tohohle všeho velmi brzy proniknete.

Vybírání filmu není nic složitého. Řekněte si, jestli chcete svitkáč nebo kinofilm a pak běžte do Fotoškody (nebo jinam) a kupte si ho od značky Foma – černobílý, negativní, v případě kinofilmu 36 snímkový.